#SvouCestou: Divadlo MALÉhRY
Baví nás, když si někdo v životě záměrně vybírá tu složitější cestu. Může sice být trnitá a nejistá, ale pokud se povede dojít do cíle, stojí to za to. A nebo ta cesta je cíl? Tak nebo tak, správné boty jsou nutností. A snad není náhoda, že právě tito dobrodruzi často obouvají BOTAS 66.
Barbora Seidlová, Daniela Zbytovská a Nikola Zbytovská spolu tvoří autorské „třinoherní“ divadlo MALÉhRY, pro které píšou, hrají, režírují i produkují. Jak samy říkají, jejich představení jsou odrazem dneška. Řídí se heslem, že každý z nás prožívá drama, které stojí za to, aby se o něm hrálo. A protože právě ty nejvážnější situace, přenesené na jeviště, vyznívají komicky, jsou všechny jejich hry komedie, které ovšem trošku zamrazí. Botasky herečky obouvají „na prknech“ i v „civilu“ už pár let. Položili jsme jim tedy několik otázek na náš blog…
Foto: Archiv MALÉhRY
Máte nějaké životní heslo, které pomáhá určovat vaše kroky?
Daniela: Naším heslem je „krok za krokem“. Dříve člověk hledal uspokojení v materiálním světě a dnes hledá sám sebe. Často se setkáváme s lidmi, kteří vyráží daleko za hranice Evropy, aby se prostřednictvím šamanů a guruů co nejrychleji pohnuli z místa. Udělají velký skok, poté se vrací zpět do svého domova a mnohdy nejsou schopni tu obrovskou vnitřní změnu vtěsnat do svého „starého života, mezi staré přátele“. Buď se vrátí zpátky do zajetých kolejí s výčitkou, ze neobstáli, nebo musí v krátkém čase opustit a přeorganizovat svůj svět. Je to jejich cesta, a pokud to tak cítí, jistě je pro ně správná. My jsme všechny tři zvolily cestu krok za krokem. Máme pocit, že když něco rychle přeskočíme, stejně se musíme vrátit a celým úsekem poctivě projít. Je to jako by člověk chtěl přeskočit z mateřské školky rovnou do osmé třídy. Určitě to jde, protože na světě je možné zmaterializovat cokoliv, čemu věříme, ale nás baví právě každý krok, protože každý je ve skutečnosti trošku jiný a postupně v klidu krok za krokem kráčíme na vysněná místa. Když dorazíme do nějaké „oázy“ je to potom velká radost. Není to obrovský přerod, ale pomalý, nenásilný s tichou radostí v srdci.
Jak poznáte, že jdete správnou cestou?
Bára: Když cítím radost a vášeň k tomu, kam chci právě nasměrovat kroky, je to správný směr. Vždycky se ptám sama sebe, jestli opravdu chci a mnohdy se mi v nitru objeví zajímavé odpovědi. Třeba: „Nechci, ale měla bych… druzí to po mě chtějí… nehodí se to… nebylo by to slušné…“ Chvíli jsem se učila říkat pravdivě, co si myslím. S holkama to praktikujeme běžně, a proto je náš vztah takový, jaký je – tedy opravdový. Člověk potřebuje někoho, kdo ho na cestě doprovází a kdo kráčí podobným tempem a směrem. Když se někdy ztratí, pomohou mu tito blízcí, stejným směrem kráčející, jeho cestu opět nalézt.
Kdybych to měla říct jednou větou, tak řeknu: „Řídím se srdcem, pocity a vlastní intuicí.“ Občas trochu zabloudím, ale dobrodružství ke správné cestě patří!
Foto: P.K. pro Mafru (Magazín Ona Dnes)
Už vás něco svedlo na scestí?
Nikola: V dětském věku panenky Barbie! Ale teď vážně. Myslím si, že všechno má svůj smysl. I to, že se dostanete na scestí. V tu chvíli začne pracovat mysl trošku jinak a vy si na takovém scestí uvědomíte, co vlastně opravdu chcete a jaký je váš vysněný cíl. Často pochopíte, že jste se nechali ovlivnit společenskými dogmaty a různými předsudky, aniž byste si to vědomě uvědomovali. Takže scestí je vlastně nová šance vydat se svým správným směrem, posílení o poznání. Stáváme se bdělejšími a víc začneme vnímat, co je naše vize a kde začíná vize těch druhých.
Kam nejraději chodíte?
Bára: Chodíme do lesa! Daniela říká, že les je náš chrám, kam chodíme rozmlouvat se sebou samými, pro mě je to inspirace nechat věci běžet svým přirozeným tempem a brát si inspiraci z přírody, která na jaře rozkvete, zrovna poté, co vypadala nejšedivěji, na podzim dává plody a v zimě odpočívá. Niki považuje přírodu za prostor, kde si může odpovědět na své otázky, kde se vrátí k sobě samé. Chodíme po lese, horských kopcích, i krajem vinic, jezdíme na kole, nebo běžkujeme, většinou spolu, ale dokážeme společně i hodiny mlčet (což je div) a poslouchat zvuky přírody.
Foto: Archiv MALÉhRY
Jaké je nejkrásnější místo, které jste kdy navštívily?
Daniela: Na dlouhý životní úsek zamířily mé kroky do Itálie. Stala se mým a poté i našim společným druhým domovem a tak ta nádherná místa nelze ani vyčíslit! Mně nejmilejší město Řím a toskánské kopce s malými vinicemi… ale nemohu opomenout i moji rodnou vlast, protože tím, že po ní cestujeme s divadlem a vždy máme po ruce pohorky a větrovky, abychom mohly prozkoumat okolí, jsem poznala spoustu nádherných míst, o kterých bych se bývala ani nedozvěděla!
Nikola: Mě uchvátil oceán v Portugalsku a nádherné skalnaté pobřeží v kraji Costa Vicentina. Dá se říct, že tam jsem své kroky zpomalila, sedla si na skálu a hodiny a hodiny pozorovala surfaře. Podobá se to našemu životu. Přichází vlny, jedna za druhou a my se buďto bráníme a necháme se spláchnout, potopit, nebo pěkně zamotat, nebo nasedneme na vlnu a necháme se bezpečně donést ke břehu. A u nás miluji Brno. Chodím a pozoruji nové fasády, nové kavárny, rozkvetlé stromy, padající listí, nebo zasněžené střechy. Pokaždé je to jiné, pokaždé nové.
Bára: Asi návštěva planety Země… na pár desetiletí! Je to krásný pohled a vlastně hodně záleží, z jakého úhlu se na ni díváme. Každý máme svůj vlastní pohled a trochu jiný názor na to, co vidíme. Mě se to jeví jako neobjevený ráj. Někdo z jiného úhlu pohledu vidí třeba peklo. Záleží na každém z nás, odkud se rozhodneme koukat! Taky se ráda procházím notoricky známými místy ve svém městě a na chvíli si představuji, že jsem tu poprvé. Je to zvláštní změna! Najednou začnu vidět věci, kterých jsem si dřív nevšimla, okouzlí mě, co jsem brala jako samozřejmost a ocením i to, co už se mi jevilo jako všední.
Foto: Archiv MALÉhRY
V jakých nebo čích botách byste (ne)chtěly být a proč?
Nikola: V botách řadového zaměstnance. Nosím většinou tenisky a jdu svojí třeba i trochu kamenitou, místy zablácenou cestou, která je ovšem svobodná se všemi výhodami i nevýhodami svobody. Ale v pohodlných botách se mi po ní kráčí snadněji.
Bára: V botách na „jehličkách“, jež by mě nesly do vřavy večírků… a takzvaných společensky zábavných aktivit. Ukrutně se na takových místech nudím a tak raději nazouvám tenisky. Ty mě nesou do přírody, nebo mezi úleťaky, kteří si nedělají problém.
Daniela: Nechtěla bych chodit v botách bez názoru, „vysáklinu“ bez energie, kterých jsou plné obchody v obrovských obchodních centrech. Obout si boty, kterým byla věnována péče, které mají osobité kouzlo a vy znáte třeba i tým, nebo člověka, který jim vdechl život a vložil do nich svoji energii. Každá věc vyzařuje určitou energii a tak je podstatné uvědomit si, co s daným výrobkem přijímám. Jestli prázdnou materialistickou myšlenku, nebo vášeň a radost!
Proč mate rády BOTAS 66 a jaký model jste si vybraly?
Odpověď za všechny 🙂 BOTAS 66 milujeme. Vyzařuje z nich radost, fantazie a hravost! Protože jsme autorské divadlo a veškeré inscenace si píšeme, režírujeme, produkujeme a vymýšlíme sami, určujeme si i obuv, ve které budeme hrát, nebo cestovat na představení. Boty o člověku vypoví ledacos a tak chceme, aby o nás vypovídaly pravdivě. Do literárního salonu pro děti jsme si vybraly barevné duhové Rainbow Maker, které děti často komentují a chodí se ptát, kde by si takové tenisky mohly koupit. Nedávno to jednu malou holčičku dohnalo až k slzám, protože barevné tenisky chtěla okamžitě a nechtěla přistoupit na to, že počká do druhého dne, až se s maminkou podívají, kde se dají v jejich okolí pořídit. Do „Čtení ke kafi“ jsme zvolily nízké černé s nenápadným žlutým proužkem Gentleman Junior. V „civilu“ nosíme hodně kožené kotníčkové. Máme šedé Greyhound, hnědé Muddy Water a černé Senior Citizen. Vždycky nám krásně doplní oblečení, protože nosíme převážně vrstvené, rozevláté věci, legíny, džíny a turecké kalhoty. Taky máme rády barvy a botasky nás svoji barevnosti vždycky nadchnou!